Migrační politika EU není dostatečně dobrá

Zvláštní summit o migraci by měl odblokovat zásadní reformy v souvislosti s velkým přílivem migrantů

Evropa v současné době náměsíčně vstupuje do další migrační krize. Jen v loňském roce přišlo do Evropy nejméně 330 000 nelegálních migrantů, což je o více než 60 % více než v roce 2021 a více než kdykoli od roku 2015 a 2016. Tato čísla jsou nepřijatelná a ukazují, že stávající evropské migrační politiky selhaly. Nedávný průzkum Eurobarometru naměřil, že 70 % Evropanů se obává dopadu migrace na jejich životy. Zvláštní summit o migraci je zásadní příležitostí k oživení nefunkční migrační agendy.

Jde nám o dva hlavní pilíře: Za prvé, potřebujeme silnou ochranu našich vnějších hranic. Potřebujeme plně funkční a posílenou pohraniční a pobřežní stráž (Frontex). O tom, kdo do Evropy přijde a kdo ne, rozhoduje stát, nikoliv mafie. Chceme-li zachovat volný pohyb uvnitř EU, pak lidé musí vědět, že vnější hranice jsou chráněny.

To podle našeho názoru znamená také stavbu plotů všude tam, kde to může být nezbytné. Když diktátor Lukašenko začal využívat migranty k útokům na Evropu v rámci ruské hybridní války, Evropská komise odmítla financovat tuto činnost z prostředků EU. Je prostě realitou ochrany hranic, že pokud chceme mít pod kontrolou, kdo do EU přichází, potřebujeme infrastrukturu. Odmítat na to evropské fondy je chyba.

Zároveň se nám musí konečně podařit vracet lidi, kteří nemají právo na pobyt. Více než polovina příchozích lidí nikdy nezíská v Evropě formální azylový status, což platí zejména pro ty, kteří cestují jižními trasami. Jejich jedinou možností je nelegální pobyt. To je nelidské a nepřijatelné. Evropská komise v tomto ohledu v posledních letech nedosáhla žádného pokroku. To prostě nestačí.

Stejně jako není dostatečně dobrá situace kolem pátracích a záchranných operací. Není udržitelné, abychom hlídání jižní námořní hranice přenechávali nevládním organizacím. Zapojení občanské společnosti je vítáno, ale potřebujeme jasný soubor pravidel, který by definovala EU. Proto požadujeme kodex chování pro nevládní organizace provádějící pátrací a záchranné mise.

Druhým pilířem, kromě rozhodnosti na hranicích, je evropská solidarita a pomoc těm, kteří potřebují ochranu. V případě uprchlíků z Ukrajiny Evropa prokázala, že je schopna a ochotna projevit masivní solidaritu. Miliony Evropanů velkoryse nabídly lidem z Ukrajiny pomoc v podobě potravin a přístřeší, peněz a generátorů. Pokud lidé vědí, že vnější hranice je střežena, jsou ochotni pomoci těm, kteří to potřebují.

Migrační krize je společnou evropskou výzvou, kterou musíme nést společně. Přijímací kapacity na severozápadě Evropy jsou přeplněné a s příchodem jara dosáhnou příchozí na jihu ještě vyšší úrovně. Vzhledem k hrozbě ze strany Ruska a Turecka, že se migranti stanou zbraní, která naruší chod EU, je jasné, že už nikdo nemůže odvracet zrak.

Místo permanentní spirály rozhořčení potřebujeme dlouhodobou strategii řešení problémů. Namísto eskalace, jako to udělala Francie, když přijala jednu loď s 234 uprchlíky na palubě, bychom se měli zaměřit na solidaritu a neztrácet ze zřetele širší souvislosti. Pro srovnání: jen v loňském roce připlulo do Itálie přes Středozemní moře více než 100 000 migrantů.

Německo a Francie Itálii slíbily, že v rámci mechanismu dobrovolné solidarity přijmou více než 7 000 migrantů. Splnily to? Vůbec ne! V rámci tohoto mechanismu bylo do Německa a Francie přemístěno pouze 202 osob z Itálie. Od Paříže a Berlína potřebujeme víc než solidaritu na papíře.

A konečně, musíme znovu zvážit, jak může Evropa lidem zabránit, aby se vůbec vydali na nebezpečnou cestu. Velkou roli zde hraje politika hospodářského rozvoje a mezinárodního obchodu. Zůstane však prostým faktem, že lidé chtějí přijít do Evropy. Proto se domníváme, že by se měla obnovit stará myšlenka registračních a přijímacích středisek mimo evropské území. Co nejvíce lidí by mělo vědět, jaké jsou jejich vyhlídky, než začnou riskovat svůj život.

Stojíme za základním právem na azyl, které je určujícím principem našich vztahů se zbytkem světa. Jsme kontinentem svobody a solidarity. Zároveň se radikálně změnil rozsah a složitost migrace. Evropa se této nové realitě musí teprve přizpůsobit. To je to, co je třeba udělat na zvláštním summitu ve dnech 9. a 10. února.