Proč vlastně zestátnit ČEZ? ptá se Niedermayer

S europoslancem Luďkem Niedermayerem o pochybnostech nad chystanými zásahy v energetice. Nápad s posílením role státu v ČEZ zazněl poprvé loni v červnu, kdy premiér Petr Fiala čelil úvodní vlně stížností na zdražování energií. V televizním projevu tehdy řekl, že „zatímco zájem státu je dostatek energií za přijatelné ceny, zájem soukromého investora je zisk“ - a že cestou k odbourání tohoto konfliktu bude „získat v blízké budoucnosti pod kontrolu celou síť tuzemských klíčových elektráren“. Podobně – byť trochu mírněji – mluvil Fiala před měsícem při parlamentní schůzi svolané kvůli vyslovení nedůvěry. V pasáži o energetice uvedl „plánovanou transformaci ČEZ, jejímž cílem je vrátit státu kontrolu nad některými energetickými zdroji“. Minulý týden v odpovědích na otázky novinářů hovořil ještě obecněji, ale slíbil vyjasnit vládní záměry „v průběhu tohoto roku“. Co přesně vláda chystá, tedy není stále jasné. A jasno v tom nejspíš nemají ani sami ministři. Objevují se i pochyby, zda vytyčený směr vůbec dává nějaký smysl. „Moc se nemluví o tom, proč to vlastně stát chce celé dělat. Vzniká iluze, že naši energetickou bezpečnost zajistí jeden dukovanský blok, který možná bude postavený kolem roku 2040, a že levnou cenu elektřiny a bezpečnost dodávek zajistí zestátnění ČEZ. Ale ani jedno z toho není pravda a jen nás to odvádí od podstatných věcí,“ varuje Luděk Niedermayer, europoslanec za TOP 09 – tedy jednu z pěti vládních stran.

Dostat pod kontrolou výrobu elektřiny, jak říká Petr Fiala, nepovažujete za dobrý nápad?

Nerozumím důvodu, proč o to usilovat. Spustila se diskuse, že by role státu měla být vyšší, ale nikdy nebylo řečeno, co je cílem. A pokud neznáme cíl, tak se těžko odhaduje, zda vynaložené prostředky a úsilí tomu cíli odpovídají. V energetice nám v Česku ujíždí vlak docela rychlým tempem, stát jako zákonodárce a regulátor proto musí hodně přidat. Přišlo by mi škoda ztrácet zbytečně čas nad projekty, jako je posilování státního vlastnictví ČEZ nebo jeho části.

Vážně nevíte ani jako koaliční politik, co má být skutečným smyslem těchto kroků? V koalici o tom nemluvíte?

Já zas tak blízko vnitřní české politice nejsem, kvůli práci v europarlamentu jsem spíš mimo ni. Mohu odpovědně říct, že tak, jak se bavíme dnes, nemám žádné informace o tom, z jakého důvodu se má role státu posilovat. Ani jak daleko tyto úvahy jsou. Vycházím jen z toho, co se píše v médiích – tedy že o posílení role státu v ČEZ se v nějaké formě uvažuje a zároveň není jasně řečeno proč.

Jeden motiv naznačil Petr Fiala už loni. Šlo o období, kdy ceny energií rostly, stával se z toho velký politický problém a vláda stála před úkolem něco s tím dělat. Podle vás k tomu přes státní ČEZ cesta nevede?

Chápu, že hodně lidí je frustrováno z toho, že se elektřina vyrábí levně a prodává draze. To neplatí jen u nás. Překvapují mě ale dvě věci. Ta první je, že by se pravicová vláda při řešení chtěla spolehnout na větší roli státu spíš než na fungování trhu. A za druhé, že ignorujeme existenci společného unijního prostředí, kde platí jistá pravidla. Tak jako předpokládáme, že naše zboží se podle těchto pravidel dostane na okolní trhy, stejně je společnými pravidly svázán i trh s elektřinou - a není podle nich úplně jednoduché zařídit, aby stát té či oné firmě přikazoval, za kolik má prodávat. Současná krize k překvapení mnoha lidí ukázala, že energetika už dávno není doménou států. V Česku jsme vytvořili docela konkurenční prostředí, je tu spousta velkých i malých výrobců, jejich činnost je od distribuce a obchodu oddělena, a to vše podléhá unijním pravidlům. Na jejich tvorbě jsme se podíleli a fungují ku prospěchu věci, není tedy dobré je bořit.

Zdejší společností a politikou – a viděli jsme to na podzim při demonstracích na Václavském náměstí nebo v prezidentské kampani Andreje Babiše – ale hýbe přesvědčení, že stávající uspořádání přestává být pro koncové zákazníky výhodné. A že pokud existuje k levným energiím jiná cesta, měli bychom ji využít. Jak proti tomu stávající systém obhájit?

Trh s elektřinou funguje stejně jako každý jiný. Je na něm nějaká poptávka, tedy lidé a firmy se chtějí dostat k nějakému objemu elektřiny. Tu je třeba vyrobit. Část se jí vyrábí levně, část dráž. Dokud není uspokojena poptávka, zapínají se dražší a dražší zdroje. A ty musí pokrýt své náklady. Prodejní cena se pak ustálí na úrovni zdroje, který je nejdražší, protože zákazníky nelze třídit a nařizovat, že ten bude kupovat draze a ten levně. Alternativní cestou by byla nějaká forma státem řízeného mechanismu, který by se ceny pokoušel určovat shora, zřejmě podle výrobních nákladů. A elektřinu z moci úřední přerozdělovat. Ale to bychom se vrátili do světa centrálního plánování, kde by nikdo neměl motivaci konkurovat a snažit se fungovat efektivně.

Zestátnit ČEZ a nařídit mu levnější cenu tedy podle vás nelze?

Pokud nechceme jít proti principu jednotného unijního trhu, na kterém naše ekonomika stojí, tak ne. Trh s elektřinou je konkurenční, soutěží na něm více výrobců a obchodníků. Kdyby stát firmu ČEZ zcela ovládl a chtěl jí diktovat, aby zlevnila, vznikla by otázka, jak s touto levnější elektřinou naložit. Muselo by nastat nějaké omezení vývozu, znamenalo by to i zásah do volné konkurence mezi výrobci, kteří by se pak domáhali kompenzací. Čili variantu, že státní ČEZ rovná se levná elektřina, můžeme – myslím - zavrhnout.

Ve Francii má společnost EdF povinnost poskytnout obchodníkům část elektřiny z jádra za nižší regulovanou cenu. Na Slovensku se k tomu privátní vlastníci polostátních elektráren zavázali také. Proč totéž nelze v Česku?

Francouzský model vznikl historicky při oddělování výroby od obchodu, což je věc, kterou u nás už dávno máme. Aby se umožnil vznik konkurenčních obchodníků, objevilo se toto schéma, které se ale ukázalo problematické mimo jiné v tom, že výrobci vzniká škoda. Slováci mají mnohem méně liberalizovaný trh než my, rozhodnutí prodávat domácnostem levněji znamená v jejich případě pouštět brutálně žilou elektrárenské společnosti. A je otázkou, jak bude v budoucnu schopna za takových podmínek konkurovat. Slovenský mechanismus funguje zjevně v rámci dočasných unijních krizových manuálů pro ochranu spotřebitelů. Není to způsob, jak zajistit levnou elektřinu trvale; to by měly elektrárny do budoucna docela velké potíže.

Vážně je na místě strachovat se o finanční kondici výrobců v době, kdy jim krize přihrála obří zisky, které státy od nich obratem stahují formou nových daní?

Ano, je pravda, že poslední rok byly ceny pro výrobce extrémně příznivé. Ale je třeba si uvědomit, že dlouhou dobu před tím – třeba v covidu – byly ceny nízké, někdy i pod výrobními náklady. Nechat v tom investory, a pak jim v dobrých časech zisk sebrat, je dlouhodobě docela nebezpečná strategie. My budeme brzy v energetice potřebovat opravdu velké investice a firmy musí žít ve stabilním prostředí, které je bude k investicím motivovat. Evropa je ve specifické situaci, kdy ještě stále běží staré elektrárny a vedle nich vyrostlo se státní podporou kvůli ochraně klimatu velké množství nových obnovitelných zdrojů. Nabídka zatím převyšuje poptávku, ale tato situace bude brzy končit. Staré zdroje začnou být neefektivní, bude je potřeba nahradit, a pokud investoři uvidí, že se hraje divná hra, kdy o zisky přicházejí a ztráty jim zůstávají, dostaneme se do závažného problému. V zemích jako Česko nebo Slovensko budou v investicích hrát velkou roli bývalí státní monopolisté typu ČEZ. Proto by bylo dobré to pouštění žilou držet na uzdě, jinak nebudou schopny v investicích držet potřebné tempo, aby neztratily konkurenceschopnost.

Právě investice jsou často uváděny jako další motiv, proč má stát vzít ČEZ víc do svých rukou. S odůvodněním, že s minoritními akcionáři na palubě se podnik k velkým investicím nikdy nerozhoupe. Ani to neplatí?

Ne. Hlavním úkolem státu není řídit jednu firmu, ale vytvořit a hlídat rovná pravidla na trhu, aby vzniklo prostředí, které bude k investicím motivovat a kde vyhrají ti nejefektivnější. Znovu platí, že zvýhodňovat svou státní firmu znamená jít proti principu konkurenčního fungování. Nebude to přijatelné ani z hlediska veřejné podpory. Přišly by žaloby dalších firem a pokuty ze strany Evropské komise. Navíc na celém světě se dnes do energetiky investuje ve velkém, je to jeden z nejvíc prominentních oborů. Bylo by tedy pozoruhodné, kdyby se minoritní akcionáři ČEZ chtěli tomuto trendu bránit. Budou-li to investice správné a promyšlené, tak by je měl každý vlastník přivítat. I stát. A co je hlavní – stát z podstaty nikdy nebude zárukou, že investice provede lépe. Víme, jak u nás fungují státní firmy. Jsou často synonymem pro různá podivná rozhodnutí, sem tam se objeví odhalené případy korupce. Mají-li se proinvestovat stovky miliard, tak bych přivítal, kdyby to aspoň částečně bylo pod tržní kontrolou a pod kontrolou transparence veřejně obchodované firmy. Je to mnohem méně rizikové než nechat vše pod pokličkou, v rukou státních úředníků či politiků nominovaných do orgánů ČEZ.

Neplatí ani to, že stát může na výkupu akcionářů vydělat tím, že se s nimi v budoucnu nebude muset dělit o zisk? Jinými slovy, že si jen předkoupí příliv dividend v budoucnu?

Obávám se, že ne, přesně ze stejného důvodu, o kterém jsem mluvil před chvílí. Dnešní akcionáři tuší, jaký zisk firma bude v budoucnu generovat, a pokud ho stát bude chtít celý pro sebe, bude muset náležitě zaplatit. Pokud je tu ale hypotéza, že po přeměně na státní podnik efektivita ČEZ klesne, takže klesnou i budoucí zisky. Z finančního hlediska není pro stát výhodné předplatit si zisk vyšší a inkasovat nižší.

Nedává smysl, aby si stát vzal pod sebe aspoň stavbu jaderných bloků, což je projekt na dlouhou dobu s nejistým harmonogramem a rozpočtem? Privátní akcionáři se ho zjevně bojí, proto ho ČEZ rozbíhá s pomocí balíku vládních záruk.

Rozhodne-li se nová vláda pro to, že je lepší stavět Dukovany v režii státu, není k tomu potřeba zestátňovat celý ČEZ. Stačí si jen převzít příslušnou dceřinou společnost, což smlouvy mezi vládou a ČEZ o stavbě Dukovan za jistých okolností umožňují. Pokud by to tak ale dopadlo, kladu si otázku, proč stát trávil tolik roků tím, že ČEZ všemi zárukami vybavoval.

Petr Fiala loni celý záměr odstartoval úvahou, že zájmem státu jsou přijatelné ceny energií a zájmem investorů je zisk, že tyto zájmy jsou v konfliktu, a proto chce vláda nějakým dosud neznámým způsobem vliv státu v energetice posílit. Považujete to tedy za mylné východisko?

Myslím, že pokud by cílem mělo být státní vlastnictví části či celého ČEZ, tak panuje nejasnost, kterou jsem už zmiňoval – nevíme, co je cílem takového kroku. Sociální politika státu se má provádět státem na jeho účet, a ne tím, že státy tyto náklady přenášejí na firmy, ať už jsou soukromé, či státní. Pokud se u firmy, i když je státní, potkává více cílů, tedy vytvářet zisk, investovat a zároveň zajišťovat nějaké cíle státu, vznikne z toho bramboračka - a velmi pravděpodobně nebude z těchto cílů pořádně naplněn ani jeden. Navíc vzhledem k tomu, že stát vytvořil v energetice konkurenční prostředí, nemůže jednotlivé konkurující si firmy protežovat, nebo je naopak zatěžovat realizací státní politiky, kterou neprovádí firmy další.

Co by tedy stát měl a neměl dělat?

Považuji za zásadní, aby stát správně a odpovědně plnil roli regulátora včetně vytváření nástrojů, které zajistí jeho cíle, jako je bezpečnost, dekarbonizace a podobně. Pokud bude naplnění těchto cílů zajištěno konkurenční soutěží, vydělají na tom všichni. Vůči ČEZ si myslím, že hlavním cílem je, aby to byla dobře fungující, efektivní a transparentní firma, která je konkurenceschopná. Součástí toho samozřejmě je investovat tak, aby vytvářela zisk. Rozdíl v pohledu státu a části dalších akcionářů může být v časovém horizontu, kdy část soukromých investorů čeká hlavně krátkodobý zisk. Ale ne v tom, jak má firma fungovat. Je pravda, že vysoce riziková investice do jádra dnes zájem soukromých akcionářů nevzbudí. Pokud tedy nejsou dnes nastavené státní podpory pro nový blok v Dukovanech dostatečné, přesto že se ČEZ na jejich formulaci podílel, je řešením převod celého projektu na stát. Jinak když ČEZ bude při investicích vystaven tržní konkurenci a bude muset být jako firma obchodovaná transparentní, tak bude muset efektivitu investic obhájit i před soukromými akcionáři. Což zvýší pravděpodobnost, že investice budou dávat smysl. 

Když to shrnu – získat pod kontrolu výrobu elektřiny, jak o tom mluvil premiér, vám tedy nedává smysl za žádných okolností, snad jen s výjimkou případné stavby Dukovan. Je to tak?

Ano, jsem v této věci docela skeptický. Smysl může dávat úvaha o rozdělení ČEZ. Pokud podnik cítí, že nový dukovanský blok je nad jeho síly, pak převedení tohoto projektu na stát je docela elegantní variantou. Dlouho se také diskutuje o tom, že cenu akcií dnešního ČEZ snižuje velký podíl uhelných elektráren, protože do fosilní a vysoce emisní energetiky leckdo už nerad investuje. I z tohoto titulu by mohlo dávat smysl firmu rozdělit, dříve k tomu přikročily podobné firmy třeba v Německu. Rozdělení ale nemusí nijak změnit podíl soukromých investorů na vzniklých firmách. A tak těžko hledám motivaci pro navýšení státního podílu a překvapuje mě, že pravicová vláda nehledá jiné cesty.

Co s tím chcete jako politik vládní strany dělat?

Budu se snažit na všechna tato rizika upozorňovat. Protože se obávám, že pod tíhou všech těch velkých úkolů v energetice vzniká iluze, že postačí vytvořit státní firmu a všechny úkoly na ni přehrát. Nesmíme podcenit to, že stát opravdu není dobrý vlastník. Obavu, jak by prováděl stamiliardové investice, nelze bagatelizovat. Musíme také jednou konečně pochopit, že na evropském trhu s energiemi platí určitá pravidla, která jsme spoluvytvářeli, že ta pravidla dávají smysl a že případná změna designu, o které se nyní v EU mluví, na základních principech nic nezmění. Všechny zdejší úvahy typu „nařídíme nízkou cenu, vytvoříme státního obchodníka, to či ono zregulujeme“, to vše je třeba konfrontovat s evropskou realitou. Což mě vede k přesvědčení, že většinu očekávání ohledně zestátnění ČEZ nelze naplnit bez toho, že se dostaneme do vážného konfliktu s evropskou regulací. A i kdybychom se rozhodli touto cestou jít, tak to stejně není cesta k levnější a bezpečnější energetice.

Je s kým tyto obavy ve vládě sdílet? Anebo se cítíte spíš jako osamocený hlas?

Nevím, protože si nemyslím, že nějaká oficiální jednání v celé této věci probíhají. Nejsou-li známy cíle, těžko se s nimi polemizuje, a proto i zde vycházím jen z toho, co si z informací dovozuji. A předpokládám, že až v rámci vládní koalice odstartují, bude nejdřív definován cíl. Pak se bavme o tom, jestli je, nebo není realistický - a jestli ty potenciálně vynaložené prostředky dávají smysl. Tato diskuse na politické úrovni myslím zatím neprobíhá. A jsem překvapený, jak zaznívá málo hlasů, které si kladou otázku „proč“. Diskuse v médiích se dominantně točí kolem toho, kolik bude zestátnění stát a jak ho provést.

Jste si jist, že jednání zatím neprobíhají? První veřejný výkop premiér učinil už loni v červnu, necítíte potřebu se do věci vložit hned, aby vám výsledek neutekl?

To by mě mrzelo, ale znám své síly a svůj omezený politický mandát. Jsem zvyklý na to, že mnohé věci neběží tak, jak bych já chtěl. Svou úlohu vidím hlavně v tom, že v okamžiku, kdy diskuse opravdu začne, do ní budu vnášet postřehy související s fungováním jednotného unijního trhu, což je – myslím - podstatná věc. Česko je s jednotným trhem EU opravdu velmi silně propojené, a tak doufám, že jako jeden z bojovníků za něj neuděláme obrat o 180 stupňů a nezačneme společný trh podrývat. To je moment, kde cítím velkou zodpovědnost. Jinak respektuju, že moje role v domácí politice je taková, jaká je, a že výsledek může být jiný, než bych si přál.

Rozhovor nalezneté také na webu Respekt.cz ve svém originále.

Autor článku : Jiří Nádoba, Respekt

Zdroj : Respekt