Niedermayer: Účtovat v eurech není totéž, jako euro mít

Prezident Petr Pavel ve svém novoročním projevu apeloval na ukončení těžko odůvodnitelného přešlapování naší země před branami eurozóny. Ve stejnou dobu u nás startuje právní úprava, která zdánlivě euro do naší ekonomiky vpouští. Někteří politici možná budou tento krok vydávat za důvod pro odložení korektní a věcné eurodebaty. Proto není od věci se podívat na to, co možnost firem účtovat v eurech přináší a co nikoliv. A jakou to má souvislost s naším eurootálením.

Jistě platí, a byla to motivace tohoto návrhu, že nová úprava může představovat pro některé firmy snížení rizik spojených se skutečností, že nejsme členy eurozóny. Ale neřeší problém, který naše ekonomika má. A některá rizika naopak může zvýšit.

Poměrně složitá právní úprava, která ještě není úplná, umožní zejména větším podnikům, bude-li to pro ně výhodné a splní-li podmínky, učinit z eura (či jiné velké měny) měnu domácí. A z koruny měnu účetně „cizí“. Otevře to možnost řídit kurzové riziko, která jde nad rámec dnešní časté snahy o finanční zajištění a sladění měn příjmů a nákladů.

Lze očekávat, že ji některé firmy využijí. Domnívat se ale, že to je „náhrada“ za přijetí eura, je velký omyl. Nejlépe viditelné jsou dva s tím spojené problémy. Tím zásadním je, že v bilanci většiny firem bude existovat významná položka, která v nové „domácí měně“ firmy, nejčastěji euru, bude kolísat. Tou jsou mzdy. Možná lze povinnost stanovit (a vyplácet) mzdu v korunách teoreticky či fakticky obejít. Ve větším měřítku by ale zaměstnanci pro „nestabilní“ výši platu v korunách asi neměli moc pochopení. Převést tak „celou bilanci“ firmy do eur, dolarů či jiné měny (respektive zbavit se kurzového rizika koruny) nebude obvykle možné.

Druhé, z hlediska ekonomiky nezanedbatelné riziko je, že některé domácí firmy využitím této možnosti dále zvýší podíl svých obchodů v eurech, a to i s domácími partnery. Jelikož obvykle půjde o firmy výše postavené v dodavatelském řetězci, které mají silnou vyjednávací pozici, s požadavkem uspějí. Na konci dodavatelského řetězce, kam obvykle tento požadavek poté „propadne“, pak ale bude firma, které budou „proti její vůli“ vnuceny inkasa (a ceny) v eurech. Proti těmto příjmům v eurech budou stát její výdaje ve formě mezd v korunách, které spolu s dalšími výdaji v korunách (třeba odpisy či daněmi) přivedou podnik k velkému kurzovému riziku. A vývoj kurzu pak bude zásadním determinantem toho, zda firma bude mít zisky, či bude zápasit o život.

Vzhledem k tomu, že není neobvyklé, že směrem dolů v dodavatelském řetězci klesá finanční síla (ale také ziskovost) firem, s čímž klesá i jejich schopnost odolat rizikům, povede tato politika ke koncentraci rizika tam, kde je větší pravděpodobnost, že toto riziko povede k „havárii“. Dokumentuje to zjevný fakt, že postupná spontánní euroizace není řešením kurzového rizika v ekonomice, ale fakticky ho v ekonomice jen přesouvá.

Otevření nové možnosti pro některé firmy své kurzové riziko snížit tak nic nemění na tom, že ekonomika jako celek nebude před důsledky výkyvů kurzu ochráněna. Například je zjevné, že velké výkyvy kurzu koruny by ekonomiku destabilizovaly – vedly by třeba ke kolísání maloobchodních cen, změnily by konkurenceschopnost domácí výroby k dovozům. Toto je jen jedno z rizik, které až do zavedení eura nelze podstatně snížit.

Navíc, česká debata o „neeuru“ zatím nereflektovala, že s postupující euroizací – již skoro polovina podnikových úvěrů je v cizí měně – klesá účinnost měnové politiky, jejíž přínos navíc zjevně nadhodnocují proponenti „neeura“ (a nejsou s to vysvětlit, proč nás měnová politika neochránila od jedné z nejvyšších inflací v Evropě). Což je další argument podporující nikoliv řešení polovičaté, ale faktické a trvalé.

Nově otevřená možnost, která některým firmám pomůže a jiným nikoliv, tedy nenahrazuje přijetí eura. Proto by možnost účtovat v eurech měla být vnímána jen jako ulehčení pro část ekonomiky po přechodnou dobu, než se nám euro podaří zavést. (Cesta k němu trvá fakticky přes tři roky).

Česká cesta do eurozóny je ale i navzdory ekonomické logice stále v bodu nula. Přitom české „neeuro“ není racionální ekonomickou volbou (jak se mylně domnívá část lidí), ale produktem širší skepse k Evropské unii, kterou v naší zemi nesmírně úspěšně rozvinul Václav Klaus. A kterou v oblasti odmítání přijetí společné měny účinně posílili třeba Miloš Zeman a Andrej Babiš. Je smutné a ostudné, že většina politiků se s takto vytyčeným hřištěm „srovnala“ a nechávala otázku „českého eura“ léta spát.

To, jak jasně se k potřebě zahájit kroky vedoucí k přijetí eura vyjádřil prezident Petr Pavel a jak po tomtéž volá mnoho firem, vytváří jedinečnou příležitost k výměně dnešní neracionální euroskepse za start cesty do eurozóny. Probíhající vládní diskuse, která by měla vést k přepracování již 15 let (!) staré strategie pro přijetí eura, k tomu dává výbornou příležitost. Tuto příležitost bychom neměli promeškat.

Psáno pro Hospodářské noviny.