Niedermayer: Rozdíl mezi „utratit“ a „efektivně investovat“

1000 miliard (odhadem, který je reálný a vypadá dobře :-), které již nyní postupně získáváme z rozpočtů a fondů EU, nám mohou významně pomoci nejen v přechodu k udržitelné ekonomice a společnosti, ale také k ekonomickém růstu. Ale také nemusí. Záleží jen na nás, jak s těmito prostředky naložíme.


Bohužel, u nás máme dlouhodobý problém s tím, že se soustředíme spíše na to, abychom evropské miliardy zvládli vůbec „utratit“ (neb neutracení je „průšvih“), než na to, jak je investovat do rozvoje naší ekonomiky skutečně efektivně. My si ale plýtvat penězi opravdu dovolit nemůžeme. Hlavně ne dnes.

Jisté je, že je vyloučeno použít tyto prostředky na „financování našeho rozpočtu“, financovat lze „rozpočtové priority“ v souladu se stanovenými cíly EU (do rozhodování o nich měla a má vláda možnost vstupovat). U nás se ale často hraje jen o to, abychom se nějak se do „škatulek vešli“ a hlavně vše utratili. A pokud možno, si také „koupit“ nějaké ty politické bodíky jako bonus navíc (samozřejmě to neplatí vždy a všude a dobrých příkladů je řada).

Tyto prostředky ale představují zcela unikátní (a zjevně poslední) příležitost pro urychlení růstu naší ekonomiky skrze její technologickou transformaci směrem k udržitelnosti. A musíme je takto pro dobro nás všech využit.

O jakých penězích a našich problémech se zde konkrétně bavíme?

Za prvé, jde o zhruba 460 mld. Kč. na kohezní politiku, u nás tedy tradiční decentralizované operační programy spravované (zejména) našimi ministerstvy. Formulovaným cílem je podpora oblastí dekarbonizace, vzdělávání, infrastruktury, mobility, inovací, malých firem apod. S čerpáním máme již bohaté zkušenosti (včetně staveb rozhleden v údolích či podpor poškozujících férovou tržní soutěž). Systém decentralizace vede až k „privatizaci“ těchto zdrojů jednotlivými ministerstvy, která by se nastavení nového, více centralizovaného systému, či dokonce podstatné změně asi bránila. Zlepšení tak bude vyžadovat hodně energie, odhodlání a trpělivosti.

Další sumu představuje 180 mld. Kč z Národního plánu obnovy (NPO). Tedy zdroje z evropského Nástroje na oživení a odolnost (RRF), který vznikl v reakci na covidovou krizi. Právě zde by měly masivní investice putovat na cíle spojené s digitální a zelenou transformací (prioritně), moderní vzdělávání, zdraví a celkovou modernizaci naší energetiky, kterou mimořádně potřebujeme. A mělo by se to stát rychle. Což našemu nastavení bohužel neodpovídá.

Proto pro nás může být problematické plnění striktních cílů (našich) i „deadline“ čerpání (konec 2026). Z toho plyne značné riziko „neuvolnění“ peněz Komisí či jejich nevyčerpání. Z těchto důvodů je proto potřeba, aby vláda striktně tato rizika monitorovala. A dle mého názoru by měla vzniknout permanentní entita, která se bude snažit rizika nevyčerpání odvracet a zároveň bude usilovat, kde existuje flexibilita, o efektivnější využití.

Největší a klíčovou část tvoří 500 mld. Kč z Modernizačního fondu (MoFo). „Nový“ fond, určený pouze pro 10 chudších zemí EU (včetně ČR), s jasně definovanými a pro nás veledůležitými cíli – podpora opatření k dekarbonizaci (zejména obnovitelné zdroje energie, energetika a efektivita). U nás je spravován institucí ministerstva životního prostředí (MŽP) – Státním fondem životního prostředí (SFŽP), který při rozhodování sice vykazuje slušnou míru transparentnosti, nicméně zcela chybí měření „výkonu“ i provazba na stanovené cíle a strategie (z nichž mnohé neexistují). Přestože formálně existuje „Výbor“ a „Platforma“, které by měly zlepšovat (a též i omezovat) rozhodování MŽP, tak prakticky jim chybí naplnění skutečným obsahem. To je dle mého názoru nutné zlepšit a napomohlo by tomu vytvoření know-how, které bude standardně efektivitu a zajištění cílů prověřovat, a bude moci také dát návrhu „stopku“.

Kde se tyto peníze vzaly?

Klíčová dvě slova jsou "externality" a "solidarita".
Kohezní politika stojí na přerozdělení příjmů Evropského rozpočtu (který je proti rozpočtům zemí miniaturní, a dosahuje jen něco přes 1% unijního HDP). Tedy na tom, že peníze z bohatších zemí jsou směrovány k zemím chudším.
Mimořádný fond na podporu ekonomik po pandemii (RRF) je v podmínkách EU zcela mimořádně financován dočasným dluhem, neb tak se na tom dohodly členské země a Parlament.
A stovky miliard Modernizačního fondu pochází ze systému emisních povolenek, který zatěžuje průmyslové emitenty CO2. Je to vlastně forma tržně zcela korektní daně z "externality" (tedy společenského nákladu, který není nijak zpoplatněn). Cena není fixní, ale je určena odchylkou od dlouhodobě dohodnuté trajektorie (odpovídající závazkům EU), dle které jsou povolenky pouštěny na trh. V rámci "solidarity" (což je jeden z hlavních principů fungování EU) je část z peněz vybraných od firem napříč EU přesunuta 10 nejchudším zemím EU včetně ČR, mimo jiné by jim měla pomáhat emisní stopu snižovat.

Suma sumárum, z evropských fondů k nám doputuje opravdu enormní množství peněz, které jsou převážně určeny na ty oblasti, kde v zájmu růstu naší ekonomiky potřebujeme opravdu přidat. Zatím se to moc nedaří a vznikají pak úlety sice s dobrou myšlenkou, ale s horším provedením typu „Dům po babičce“.

Co by nám pomohlo?

Nastavení lepšího systému kontrolujícího efektivitu využívání těchto peněz. Ten by měl zamýšlené výzvy a programy skutečně „prověřovat“ z hlediska efektivity a souladu s cíli. A k tomu potřebujeme „blueprint“ samotného plánu, jak budeme ekonomiku transformovat, což by měl ukázat zatím bohužel nehotový a zpožděný Národní energeticko-klimatický plán.

Toto je cesta k efektivnějšímu a transparentnějšímu využití této obrovské sumy peněz. A více by se jejich distribucí měla zabývat vláda i média, což platí zejména u MoFo. U NPO a zejména MoFo prostor pro zlepšení je, a je relativně snadno dosažitelný. Je naší povinností ho využít. Inspirovat se můžeme třeba v zemích, kde takový systém funguje. Ostatně ochota ke sdílení funkčního know-how je jedním z  velkých přínosů členství v EU. Byla by velká škoda ho efektivně nevyužít, stejně jako tyto miliardy korun.